Canisterapie a asistenční výcvik

Základem je schopnost psa doprovázet svého majitele a přizpůsobit se různým situacím, které mohou v běžném životě nastat, včetně těch extrémních (petardy, křik dětí, šlápnutí na psa), což vyžaduje především vyrovnanou povahu psa a jeho správné vedení.

 Obecně se mluví o tzv. „sociálních psech“, kteří svou přítomností a prací pomáhají lidem zkvalitnit způsob jejich života. Canisterapeutičtí  psi jsou terapeuty, kteří využívají pozitivního vlivu psa na psychický i fyzický stav člověka a používají se u většího počtu klientů. Jsou zde dvě úrovně: 1) společenská-jejímž úkolem je pozvednout náladu např. v domovech dětí či důchodců a 2) terapeutická – která se aktivně podílí na léčení určitého druhu postižení, a vyžaduje od psovoda i psa odbornou přípravu. Asistenční psi pro postižené pak poskytující individuální službu svému majiteli podle druhu postižení. Všechny druhy výcviku mají však společnou základní výchovu až k následnému speciálnímu výcviku, podle kterého se zařazují do skupin podle použití – vodící pes, pes pro tělesně postižené, pro neslyšící atd.


Obrazek


 

S přípravou je nejvhodnější začít již od štěněte. Základem je jako všude výběr chovatele, který by měl předávat zdravé, důvěřivé a nebojácné štěně s dostatečnou socializací mezi lidmi. Výběr štěněte záleží na naší potřebě, k čemu bychom pejska v budoucnu chtěli využívat -zda jako temperamentního společníka k dětem či klidnějšího terapeuta k postiženým. Štěně by mělo být vždy sebejisté, bez protestů při manipulaci (vrčení či kousání), vyhledávající kontakt a hry s lidmi. Ideální je, pokud je štěně navyknuté také na přístroje v domácnosti (pračka, vysavač) a na různé hlasové a pohybové projevy (křik, dupání, mávání).

Výchova u majitele by pak měla pokračovat zvykáním na běžné životní situace. Základem je manipulace s pejskem a to i cizími lidmi-jeho prohlídka včetně kontroly chrupu, péče o srst a drápy, převalení a udržení pejska na boku a na zádech. Vyhledávejte co nejčastěji místa se zvířaty (slepice, kočky, ovce, psi), aby se štěně naučilo tohle pokušení ignorovat a soustředilo svou pozornost na Vás (podávání pamlsků, hra). Zvykejte je také na hluk, nechte tu a tam úmyslně spadnout předměty (např. svazek klíčů, poklici nebo tašku s plechovkami). Pozorujte přitom reakci pejska, ale sami nikdy! nereagujte. Pes se musí naučit vyrovnávat se s novými situacemi sám. Samozřejmá by měla být také návštěva nádraží, podchodů, jízda autobusem, vlakem i autem (nikdy nevíte, kdy se Vám bude hodit), návštěva restaurace, obchodů, úřadů… Prostě vzít pejska s sebou všude, kde se pohybujete.  

 Obecně totiž platí, že co se štěně v tomto věku naučí, slouží mu již po celý život. Co se naučí starší pes, musí být stále znovu trénováno, jinak to zapomene!
 

U asistenčních psů patří k základní výchově také nácvik různorodých aportů, které musí být trénovány již od štěněčího věku a to vždy hravou formou, s ohromnou pochvalou a odměnou na konci každého aportu. Přetahování a trhání věcí je při výcviku asistenčních psů nevhodné, protože v budoucnu způsobuje problémy a neochotu při odevzdávání aportu. Aport musí být pro psa již sám o sobě odměnou, kterou nemá běžně k dispozici, proto mu jej vždy po každé hře odeberte, položte psa na bok a vyčkejte, dokud se nepodřídí a neuvolní (vůdce smečky vždy určuje, kdy hra začíná a končí).


Obrazek

Důležitá je zde hlavně bezmezná důvěra psa v pána, která se musí nestále vyvíjet a posilovat. Nikdy psa nenuťte k něčemu, co je mu nepříjemné a při prvních náznacích nechuti či únavy práci vždy přerušte… Snažte se, aby pro psa byla práce s lidmi vždy potěšením. Pes by měl mít vždy možnost určit si sám, kdy jak a s kým je ochotný spolupracovat.